Básně Jana Vlka

Básnické jméno mladého nadšence z roku osmačtyřicátého, pozdějšího právnického spisovatele a menšinového pracovníka Jana Vlka jest nerozlučně spojeno s hudebními úspěchy vídeňského skladatele, rovněž moravského rodáka Arnošta Förchtgotta-Tovačovského, které zvláště od let šedesátých za vzrůstu pěveckých spolků sklízel ve vlastenecké společnosti; nebýti oblíbených tehdy sborů Förchtgottových, z nichž některé, a zejména nejpopulárnější „Přijde jaro“, ještě v letech devadesátých s podloženým protirakouským textem demonstračně zpívané na pražských ulicích, byly složeny na slova jeho přítele z olomouckých studentských dob a o znojemském notáři prozradily, že kdysi také psával verše, sotva bychom nyní, třicet let po smrti čtyřiasedmdesátiletého starce, měli příležitost obírati se jeho mladickou tvorbou a beztak chudá předbřeznová poesie moravská by v literárních dějinách byla ještě o jedno jméno chudší.

Vlk básnil již před březnem a byl dvaadvacetiletý, když roku 1844 na něho v pražských „Květech“ upozornil kterýsi vděčný posluchač Šemberův, ale písňové výlevy svých milostných tužeb sotva tehdy pokládal za více než za pouhé pokusy, se kterými se do pražských časopisů ani neodvážil a jež předložiti shovívavému úsudku užších krajanů neměl možnosti, protože Morava byla stále bez českého časopisu; a když konečně roku 1848 počal v Brně vycházeti Ohéralův „Týdenník“ a v sousedství Klácelově, Furchově, Slotově, Kuldově a jiných přinesl několikráte i Vlkovy básnické příspěvky, byly otištěny většinou anonymně a jen jednou označeny šifrou, která by bez vědomí o Vlkově literární činnosti a bez nahlédnutí do jeho pozůstalých rukopisů byla dnes sotva řešitelná. Na to se Vlk pro veřejnost zase odmlčel, nové jeho verše z počátku let padesátých, ke kterým ho inspirovala láska ke Karolině Mošnerové, byly jen zcela intimním projevem sladce vzbouřených citů a určeny k četbě pouze pro jedny oči, a když zakrátko vlídný osud uskutečnil čistý sen v životě opravdového a hmotně zabezpečeného třicátníka, povoláním soudního adjunkta v Bratislavě, blahý klid šťastné domácnosti, jednotvárná šeď úřední práce a hřbitovní ticho národních poměrů nedaly mu k veršování popudů.

Až nový politický ruch let šedesátých s kazem domácí a slovanské nesvornosti vyburcoval někdejšího důvěřivého snílka o brzkém uskutečnění národních ideálů k nespokojené básnické satiře, ale ani u tohoto anonymního příspěvku v Rozehnalově „Ječmínku“ nezjistili bychom již autora bez rukopisného Vlkova sešitu, v němž se zachoval i poslední básnický projev šedesátníka, už jen pro obveselení a povzbuzení znojemské menšiny ještě jednou si zaveršovavšího alespoň v příležitostném kupletu. Bez Förchtgotta-Tovačovského by byl básník Vlk pravděpodobně mrtev.

A přece nečetné jeho básně a písně nejsou zcela bez ceny, zvláště ceny dokumentární. Vlk k nim potřeboval silného tlaku z vnějška, netvoře z plnosti vnitřního svého života: jednou to byla dívka, která svou krásou útočila na jeho city, po druhé náhle probuzený jarní ruch vlastenecké Moravy, který strhl i tohoto telčského rodáka a mladšího krajana krasonického Furcha, pro předbřeznovou literární Moravu nejcharakterističtějšího.