Člověk II.

Ve sbírce Člověk II. pokračuje autor v niterné pouti lidským bytím, tentokrát hlouběji, temněji a syrověji. Zatímco první díl zachycoval křehkost vztahů a pomíjivost radosti, druhý díl je zpovědí osamělého hlasu, který se ztrácí ve stínech paměti, smrti a nezvratnosti. Básně se pohybují na pomezí bdění a snu, kde láska bolí a vzpomínky pálí. Příroda zde není útočištěm, ale zrcadlem marnosti. Zůstává však poezie – jako poslední přístav, jako slovo, které možná nezachrání, ale připomene, že člověk byl. A možná ještě je.