Co v českém dějepisu chybí

Historie se píše tak, aby vlastní národ, stát vypadal hezky. Nicméně vědomí nepříjemných historických pravd má být součástí sebereflexe každého národa a schopnost otevřeného vyrovnání se s nimi je nezbytným atributem každé civilizované společnosti. V tomto ohledu mají Češi vlivem více než po jeden a půl století tradovaných nepravdivých výkladů historie, dějepisných mýtů, bludů a lží obrovské manko. Historiografie od dob Jungmanna a Palackého slouží českému národu bez ohledu na pravdu – a od roku 1918 dějepisci plní požadavky českého národního státu – jsouce jím živeni: nepříjemná fakta nechávají bez povšimnutí, dezinterpretují a uchylují se k vysloveným lžím. Dodnes. Mladí historici po roce 1989 s oficiální interpretací dějin občas nesouhlasí, leč dobře si uvědomují, že oponovat zavedenému státnímu (národnímu) výkladu dějin znamená riskovat své uplatnění v oboru, doživotní ostrakizaci, takže jejich připomínky a výtky jsou umírněné.