Příroda, zvířata
Dialogy Přírody a Umění
od 60. let 20. století se viditelně zvětšuje zájem o vztah člověka a přírody, zejména je to patrné z prohlubování ekologického uvědomění ve veřejném životě a z růstu důležitosti otázek o udržitelnosti rozvoje lidské kultury.
Nedílnou součástí názorových změn a ideových pohybů ve společnosti je jejich odraz v kulturní sféře, v tomto případě lze definovat, že myšlenky trvale udržitelné kultury a hlubinné ekologie, nazývány často permakulturou, mají svůj ekvivalent v kulturní sféře ve formě environmentálního umění.
Z jiného úhlu pohledu lze také říci, že zmiňované dění ve společnosti je vyvoláváno, podněcováno a utvářeno na základě impulzů ze sféry kultury a umění, jako necitlivější části společnosti.
Toto umění se zabývá tvorbou a interakcí člověka a přírody, a to v celistvých souvislostech, pojímající lidskou kulturu, jako součást přírodních procesů, člověka samotného jako nedílnou součást přírody, a vše umělé jako přírodu transformovanou.
Důvodem vzniku takovéto tendence, a vůbec specifikace těchto myšlenek, je reakce a odezva na nepřetržitý technologický a industriální rozvoj, který má zrychlující se tendenci, který jednostranně a všeobecně podporuje komerční a konzumní přístup, a zapomíná a nepostihuje oblasti historicky opodstatněného vztahu člověka a přírody, jenž celkově determinuje možnost přežití lidského druhu na této naší planetě.
Environmentální tvorba sama v sobě již obsahuje principy živé přírody, což dokumentuje právě skutečností paralely mezi potřebnou a životadárnou rozmanitostí přírody, a rozmanitými přístupy, názory a zkušenostmi environmentálních umělců.
Forma dialogu autora knihy s těmito umělci přináší nejpřímější a nejotevřenější vhled do historie a praxe environmentálního umění, což je vskutku pravdivým, hlubokým a inspirativním zážitkem.
Nedílnou součástí názorových změn a ideových pohybů ve společnosti je jejich odraz v kulturní sféře, v tomto případě lze definovat, že myšlenky trvale udržitelné kultury a hlubinné ekologie, nazývány často permakulturou, mají svůj ekvivalent v kulturní sféře ve formě environmentálního umění.
Z jiného úhlu pohledu lze také říci, že zmiňované dění ve společnosti je vyvoláváno, podněcováno a utvářeno na základě impulzů ze sféry kultury a umění, jako necitlivější části společnosti.
Toto umění se zabývá tvorbou a interakcí člověka a přírody, a to v celistvých souvislostech, pojímající lidskou kulturu, jako součást přírodních procesů, člověka samotného jako nedílnou součást přírody, a vše umělé jako přírodu transformovanou.
Důvodem vzniku takovéto tendence, a vůbec specifikace těchto myšlenek, je reakce a odezva na nepřetržitý technologický a industriální rozvoj, který má zrychlující se tendenci, který jednostranně a všeobecně podporuje komerční a konzumní přístup, a zapomíná a nepostihuje oblasti historicky opodstatněného vztahu člověka a přírody, jenž celkově determinuje možnost přežití lidského druhu na této naší planetě.
Environmentální tvorba sama v sobě již obsahuje principy živé přírody, což dokumentuje právě skutečností paralely mezi potřebnou a životadárnou rozmanitostí přírody, a rozmanitými přístupy, názory a zkušenostmi environmentálních umělců.
Forma dialogu autora knihy s těmito umělci přináší nejpřímější a nejotevřenější vhled do historie a praxe environmentálního umění, což je vskutku pravdivým, hlubokým a inspirativním zážitkem.
