Jedna věta

„Co je věta? Ze školy jsem si podržel přibližné povědomí o tom, že se dá definovat z více úhlů (významového, gramatického, modálního, zvukového, grafického a kdovíjakého) a že se vždycky najde výjimka, co potvrzuje pravidlo. Rozdělte tuto větu. Na dva kusy! Je to jedna věta, anebo jsou to věty dvě? Znamená tečka nevyhnutelně konec věty? Vesměs znamená, samozřejmě. Vesměs. Někdy je ale zapotřebí udělat krok šejdrem. I ten platí. Přepjatě ukázněná chůze je dobrá pro armádu, ne pro slovesnost. Domýšleno do důsledku, může se věta začít jevit jako všecko a nic – bezvýchodné!

Kde definice nestačí, je na řadě metafora: Má-li text dýchat, pak jedna věta je jako nádech a výdech.

Pokud jsem někde uhnul z běžného pojetí věty, nebylo to proto, že jsem ignoroval zadání, ale proto, že se můj větný dech stal sípavým, chrchlavým, přiškrceným, překotným, zajíkavým, zalykavým. Šlo mi o to být s větou bez oddechu v nejvyšší tenzi, vést s ní dialog, spor, zápas, vnímat, jak se mi mrská pod rukama, vzpouzí se, poddává, koňsky kope a uniká, aby na konci nebyla o nic polapitelnější než na začátku, chtěl jsem, abychom se spolu rok trápili i si užili svoje.“

Adam Gebert
(z dovětku k Jedné větě)