Když stromy vyprávěly

Ve své předmluvě, umístěné až na konci celé sbírky, autorka zdůrazňuje, že se neustále pokouší vnímat a pozorovat svět kolem sebe, že slyší, jak pláče strom ve větru, ševelí listí a ptácí vítají nový den. Toto zjitřené souznění s přírodou jí pak umožňuje, aby zachytila co nejvíce dojmů, pocitů a prožitků a zaznamenala tak například, jak na ni působí prostředí tichého a tak trochu tajemného domu se zahradou, podzimní atmosféra, vůně posečené trávy i obraz pomalu zapadajícího slunce. Podobným způsobem pak Jaroslava Jáněová umí rovněž popsat třeba dojmy ze sklizně hrušek, pohyb plujících mraků i náladu soumraku, v němž zvon zvoní podvečerní klekání.