Koleje vpředu, koleje vzadu (dům, který nosím v sobě)

Beletrizované vzpomínky na dětství prožité v unikátním sepětí poříční krajiny v údolí Tiché Orlice s přestupní železniční stanicí (pražská a letohradská trať) se točí kolem historické nádražní budovy z r. 1874 projektované architektem R.Freyem, vsazené organicky do členité vrchoviny Českomoravského mezihoří. Navzdory politicky temnému období padesátých let 20. století vyznívají epizody obyvatel a zaměstnanců drážního tělesa a hlavně jejich dětí nikoli jako kronika smutných dějů, ale dík nekomplikovanému dětskému vnímání spíše jako snové zachycení leckdy kuriózních minipříběhů skládajících mozaiku stále rychleji běžící (ne)všednosti dnů. Autor zachycuje časový úsek 1952-1962.