Lebka hoří neonovým snem

Lze bezesporu říci, že angažovaná literatura (a tím spíše poezie) se těší oblibě. Často i díky srozumitelnosti, sdílení, zkrátka je snadné napsat dva verše – a hned může sdílet spousta lidí.
Co když se do neskrývaně angažované lyriky pustí autor, který místo minutového hardcore punku mnohem raději preferuje klenuté progrockové a elektronické opusy se stopáží až k deseti minutám, což se projevuje i na jeho způsobu psaní?

Aleš Kauer v novém svazku Lebka hoří neonovým snem neříká slova jako „fašisti“ nebo „váleční zločinci“. Kauer si raději vzpomene na kluky, kteří se z války už nevrátí. Na kluky, kteří místo zbraní mají držet za ruce jiné kluky. Vzpomene si na babičky. Ztratí se v chaosu klávesových zkratek. A jakoby mimoděk se lehounce vysměje těm, kdo rezignovali na porozumění dnešku. Kdo jsou ti konzervativní básníci? Aleš Kauer někým takovým rozhodně není.

Konzervativní básník by asi těžko vydal svoji novou sbírku s potměšilou esejí Zničující apetit (zin), která se sice tváří jako konfesijní, ale… Máme se snad k lásce přiznávat? Je ji třeba skrývat? Aleš Kauer se prochází hudbou, verši současných básnířek, občas spatří v zrcadle i záblesk Axla Rose s ikonickým šátkem s lebkami uvázaným kolem čela či Slashe s jeho typickým kloboukem. A vůbec, Aleš Kauer vás novou sbírkou naštve. Co to má být na té obálce? Tropí si z nás ten gauner žerty? A co když ano? Aleš Kauer intenzivně miluje svět – a láska k něčemu takovému se bez občasné karikatury neobejde.

Miluje svět Aleš Kauera? To si řekneme u jeho další knihy…

(text Marie Nedoryová)