Nádražíčko

To nádražíčko, o kterém bude řeč, bylo tak malé, že se na ně stěžívešly najednou dva vlaky. Jinak to ale bylo nádraží, jaké má být; když slunce zapadalo v dobré náladě, obě koleje se leskly jako z roztave-ného stříbra, a když bylo slunci ejchuchu, splétalo si jen tak pro zá-bavu koleje na obou koncich do copánků.

Na nádražíčku bydlel tatinek s maminkou a synkem Břéťou. Tati-nek chodil do práce přehazovat výhybky a maminka prodávala jiz-denky tam a nazpět. Břéťa sedával na zápraží a díval se na vlaky, které projížděly kolem. Nejraději měl píseň večerních vlaků dam para-paradim paradimpapam, a zas jeden večerní expres zmi-zel ve švestkové tmě. Břéťa si za ním mohl vykoukat oči a maminka se zlobila, že mu musí třikrát opakovat, aby šel spát. A když pak pře-ce šel, viděl tu povidlovou dálku znovu a znovu.