Ostrov Melos

Lyrika Maralíkova resonuje jemnou citlivostí, cudnými prsty dotýká se tepny žití, aby zjistila, že bije. Její krev nikdy neztmavěla bronzovými požáry démonického podvědomí, ale vždy byla pročištěna v kouzlo mnoha krásných chvil, zvláště když dává padnouti maskám ješitnosti a pýchy a hroutí se v pokoře k nohám milenčiným, aby se vinula podél sloupu tmy, rostoucího v básníkovi, a nalézala svůj pohled do jarních vod, „...do krve kolotající, kam křídla zvedneme, až z démantových ložiska naší vůle jitřena vytryskne...“