Pokoj posypaný pylem

Útlá próza, dílo mladé autorky, je do značné míry autobiografickou reminiscencí vlastního dětství a mládí naplněného pocity bezprizornosti, nejistoty a hledání záchytného bodu. Zaujala jako působivá generační výpověď dětí, jejichž rodiče dali přednost vlastní volnosti před usedlým měšťáckým životem. Dětí, které se posléze musejí samy vyrovnávat s vyvržením do nesrozumitelného světa, do světa také dospělých, a hledat si v něm své místo.

Hrdinka Jo má po maturitě a stojí před volbou, co se sebou dělat dál. Studovat se jí nechce, pracovat neví jak. Řešení zkusmo hledá v odchodu od otce, u něhož strávila celé dětství, k matce, kterou v podstatě nezná. Co si od toho slibuje, sama neví. Ocitá se čí dál víc v souběhu událostí, které nepřivodila, ale musí se k ním nějak postavit, jimž se chce nějak vyhnout, ale nejde to. Bloumá a bloudí neznámým městem, neznámým životem, propadá čím dál větší touze odejít, ale není kam. Metaforiku působivého příběhu umocňuje postava kamarádské violoncellistky, rekvizita akvária s dravými rybičkami i čerstvě napadlý bělostný sníh.