Příběhy hraběte Šporka

Apokryfní charakter Příběhů hraběte Šporka, zdánlivě napsaných Tobiášem Seemannem, umožnil autorce postavit hraběte do nového světla. Příběhy mají s věcnými záznamy skutečného podřízeného zaměstnance společná jen historická fakta. Výběr charakteristických událostí a jejich zpracování jsou lehce parodické jak vzhledem k autentickým deníkům Seemannovým, tak pokud jde o hraběte Šporka, v němž jako by bylo něco z Dona Quijota i barona Prášila.

Historická osobnost, jejíž vznešenost zachycují dobové portréty, sestupuje v Příbězích do svého nejintimnějšího soukromí. Příběhy jsou svým způsobem filozofickým dílkem o hledání pravdy, o dobru a zlu v člověku a jeho boji o místo na slunci. Autorka přibližuje čtenáři historickou látku vypravěčským tónem a s humornou nadsázkou.