Příběhy z pohraničí

Autor ve své čtrnácté knize popisuje nejsmutnější kapitoly historie českého pohraničí na Karlovarsku: vyhnání Čechů po Mnichovu 1938, divoký odsun Němců i rabování zlatokopů během poválečného dosídlování. Kniha líčí Karlovarsko jako jedno velké jeviště, kde se odehrávají jednotlivé příběhy. Hlavní role v nich hrají starousedlíci, pováleční dosídlenci, Němci určení do odsunu ale také zlatokopové, národní správci a svérázné postavy typické pro pohraničí, jako byli pašeráci a převáděči. Názvy jednotlivých kapitol knihy připomínají události, kterými si české pohraničí v poválečných letech prošlo: Éra zlatokopů, Poslední dosídlenci, Pátá kolona mluví rusky, Krajané z Volyně, Pašeráci a převáděči, Zničené pohraničí, Zánik obcí nebo Vyhnanci z Doupova.
--celý text--
Příběhy z pohraničí jsou plné otázek proč. Hned v úvodu si autor klade otázku Proč se ještě sedmdesát let po válce pohraničí stále odlišuje od vnitrozemí. Z desítek autentických příběhů obyvatel pohraničí si autor spolu s pamětníky odpovídá na otázky: Proč sedm let po Mnichovu musel přijít odsun Němců? Proč poválečné soužití Čechů a Němců v bývalých Sudetech nebylo možné? Proč se stovkami obětavých dosídlenců přišli do pohraničí také zlatokopové a šmelináři? Proč éra národních správců trvala tak krátce? Příběhy v knize čerpal autor z vyprávění pamětníků i z událostí, u kterých sám bezprostředně byl. Kniha tak připomíná kroniku nedávné doby. Zaznamenává příběhy, které v žádné oficiální kronice obcí nanajdete a nad nimiž občas “zůstává rozum stát“. Jako třeba byla tragédie Karlovaráků u Nažidel nebo masakr u Kadrnožky. Autor zachytil tyto drsné příběhy ve vzpomínkách očitých svědků a pozůstalých obětí. Aby kniha odpovídala žánru literatura faktu, uvádí každý příběh statistikou a fakty skutečné události.V závěrečném doslovu shrnul autor životní příběhy pamětníků do jediného poučení: Už nikdy Sudety.