Proudnice nenávratna

Básník a esejista Gustav Erhart (1951) píše poezii od konce 60. let. Je pro něj charakteristická záliba v míšení archaismů s autorskými novotvary, proplétání češtiny s latinou, stejně jako důmyslná benevolence v rýmové a rytmické struktuře nebo práce s hudebností textů, kterou jim autor dodává častými aliteracemi a asonancemi. Zpěvností některých textů, byť zhuštěných do minima slov, Erhart oživuje a připomíná erbenovskou baladičnost, napojuje se na poetiku lidových mýtů a pověstí, aby se vzápětí dostal do metafyzických či hermetických výšin. Charakteristické jsou časté přímé i nepřímé odkazy na autory pro Erharta iniciační, ať už z řad prokletých básníků, dekadence či surrealismu.