První dáma

Možná by se měl vrátit zpět. Byl si vědom, že toho moc neudělal, ale má na
to několik týdnů, tak proč spěchat. Pomalu vyrazil ve svých stopách
zpět k horní stanici lanovky. Čím víc se k ní blížil, tím obtížnější to bylo.
Ne, že by nechtěl strávit večer s Klér, ale… vlastně nechtěl.
Pocit vítězství vystřídala prázdnota. Odezněla euforie z dobře odvedené
práce. Kalendář byl prázdný a on musel myslet na to, co bude dál. Začal
mít obavy z budoucnosti, nutnosti oholit vousy, nošení obleku, prostě
všech těch prkotin, které jiné nechají v klidu, protože to prostě patří k životu,
jaký si vybrali.
ALE ON SI HO NEVYBRAL!!!
On ho nechtěl žít.
K lanovce mu zbývalo asi sto metrů, dokonce uviděl pár nadšených tváří,
jak se vrhají střemhlav dolů, když ho přepadla myšlenka o konci života.
Nikdy netrpěl sebedestruktivními sklony. Ale prd, ozvalo se podvědomí.
Trpěl tím celé dětství a je dost velký zázrak, že přežil pubertu, udělal školu,
oženil se, počal novou generaci nebo založil firmu.
Nezapomeň, že jsi na sklonku života zasedl mezi moudré této země,
našeptalo mu.
Správně, na sklonku života, držel se svého vnitřního hlasu. Dokonce
jsem i něco udělal, nadmul se pýchou, a teď je čas skončit. Vlastně by stačilo,
kdyby sebou praštil do sněhu