Rok na samotě

Za větrů nepříznivých pluje tato knížečka do světa!... Tuto kytici prostých veršů házím do prudké vřavy zápasův o existenci, v níž kroužek ctitelův poesie řidne a vymírá; ti pak, kteří dosud poesii věrni zůstali, místo obrany její hádají a rvou se mezi sebou o její podstatu: „Poesie jest tajemnou bytostí, jež není s tohoto světa!“... „Poesie jest vlněním slovné hudby a lze ji pouze ze symbolů slov vytušiti, vycítiti“... „Poesie jest učitelkou, která má vésti na cestu ctnosti a mravnosti“... „Poesie jest věrnou malířkou skutečnosti“... „Poesie záleží v pytvání srdce“... atd. Nevšímaje si této různobarvé směsi hesel podávám tu obraz své duše v oné době, kdy žil jsem v upomínkách lásky odloučen od lidí a kdy ovívala mne v přírodě svým šerým křídlem Samota a kdy u našeho krbu mihla se černá peruť Smrti... Toto rozkrvácené srdce kladu místo chladného kamene na hrob své matky. – úvodní slovo autorovo