Rukověť politické ekonomie

Pareto namítá proti Walrasovi a jeho teorii mezní užitečnosti, že spotřebitel není schopen kardinálně měřit užitečnost. Podle Pareta statky nejsou navzájem „nezávislé“, nýbrž jsou si navzájem substituty či komplementy. Spotřebitel proto neměří užitečnost statku jako takovou, ale vždy jen ve vztahu k jiným
statkům. Spotřebitel porovnává kombinace statků, např. maso a chleba. Člověk tak nalézá vrchol uspokojení, ale neumí změřit jeho výšku.
Na rozdíl od teoretiků společenského blahobytu, kteří hledali štěstí co největšího počtu lidí (J. S. Mill), namítl Jevons (podobně jako Edgeworth) nemožnost interpersonálního srovnávání užitků. Užitečnost je pouhý pocit, který má jednotlivý člověk, nelze jej srovnávat s užitky ostatních lidí. Pareto se pokusil ospravedlnit pojem společenského blahobytu a jeho vynález vstoupil do dějin pod názvem Paretovo optimum.
I do Rukověti politické ekonomie se promítá zájem Pareta o sociologické otázky. Opakuje zde svou víru vyslovenou již v kritice socialismu, že lidé jsou ovládáni nikoli rozumem, nýbrž pocity, předsudky a iluzemi. To vysvětluje, proč jakákoli kampaň ve prospěch ekonomické svobody a liberalizace nemůže v praktické politice uspět, neboť racionální argumenty, bohužel, na masu voličů
neplatí.