Sto básní na samotce života

Petr Husák se ve své poměrně rozsáhlé sbírce, doplněné fotografiemi z rodinného archivu, zabývá světem, který je mu důvěrně známý a provází ho celým životem. Je tady nejen vůně domova, ale především otisky prvních (nebo možná i posledních) lásek, jejichž jizvy sice zahojil čas, přesto však po nich zůstává prázdnota a bezvědomí. Základem této sbírky jsou tedy křehké lyrické a intimní reflexe, komponované v duchu pravidelného rýmovaného verše, v nichž se básník smiřuje se "samotkou života", v nichž mapuje území citových ztrát a naslouchá mnohdy poněkud bezútěšnému času, kdy v jeho duši neúnavně klopýtá neklid a nepokoj.