Suita

"Píšu po pravdě / jak jsem žil", konstatuje v závěrečné básni Vladimír Martinec. Osmdesátiletý básník bilancuje a jeho stručné meditace oscilují na úzké hranici mezi dozníváním bytí a definitivním odchodem. Rozsahem krátké úvahy mají často podobu pouhého myšlenkového záchvěvu, jenž lakonicky charakterizuje jak vzpomínku, tak i přízemní skutečnost, jež má tvar konečné tečky za jedním uzavírajícím se lidským životem: "Nebe plné hvězd, / úplněk, hřbitov, mobil. // Víc nezbylo."