Tři léta v Terezíně

Aby nacisté zakryli to, že jejich konečným cílem je fyzická likvidace všech Židů, snažili se svou propagandou přesvědčit svět o tom, že v židovském ghettu Terezín existuje normální život. Právě proto zde například nechali točit nepravdivý film, idealizující zdejší nehostinné poměry, nebo také dovolili návštěvu komise Mezinárodního výboru Červeného kříže, která měla posloužit jejich cílům. Před tím ovšem probíhala důkladná příprava, během níž měl být obraz města upraven tak, aby se nepodobal pravé tváři zdejšího života.

Anna Auředníčková, jedna z vězenkyň terezínského ghetta, ve své knize Tři léta v Terezíně vzpomínala, jak taková příprava vypadala: „Na jiném náměstí byl postaven rozkošný a velký pavilon. Samé sklo, chráněný velkou střechou, velká okna umožňovala pohled dovnitř: rozkošné bleděmodré dřevěné postýlky, malé různobarevné stolečky a židličky čekaly na své obyvatele. Na zdech průvod malovaných zvířátek a před stavením krásné hřiště uprostřed stinného parku. Komise přijela. Do ubohých, špinavých brlohů, kde byla nacpána sta a tisíce ubožáků, se páni nedostali. Obdivovali ideální dětský útulek, ve kterém si děti pod péčí sester hrály. Zkrátka, komise byla spokojena – viděla Potěmkinovy vesnice a odjela. Podvod se zdařil. Nedovedu si představit, že se všichni ti páni mohli dát tak balamutit. Jakmile komise odjela, byl dětský pavilon uzamčen a děti se vrátily do starých místností. Domnívaly se asi, že to všechno byl pouhý sen.“