Trnová koruna nejsou zuby

Hodáček V Trnové koruně nastavil lopaty svých tvůrčích mlýnů mocnému proudění, je zběsilé a točí se z něj hlava, zvedá se žaludek, zvláště drtí-li v nich střelný prach obratů jako „šukatelná vzdálenost“, „kostelní zvony plivly si do dlaní“, „játra vlivně uskupený v pojízdnym šuplíku“ nebo „útočný kastaněty“.
Nápor na všech frontách jazyka lze čtenářsky ustát a vyplatí se vydržet a počkat na to, co přivane. Veškeré to kolosální víření s nevyčerpatelnou slovní zásobou totiž drží jediná osa s pevnými ložisky: Vědomí naprosté umělecké svobody a vedle toho drahocenné umění nemrhat talentem, odvaha tvořit po svém a žít po svém v každodenním střetání s úskočným světem. Můžete jej za to milovat, nebo nenávidět, jedno je jisté: Hodáček i ve čtvrté knize potvrzuje své postavení nepřehlédnutelného zjevu současné české poezie.