Za sklem

Jakožto profesor angličtiny na nanterské univerzitě rekonstruoval (tento výraz je třeba brát co nejdoslovněji) Robert Merle jeden březnový den v životě tamnějších studentů a profesorů, den pro většinu z nich zcela „normální“ v jejich citových vztazích a zcela „výjimečný“ jako počátek studentského hnutí proti mocenským autoritám, jež vyvrcholilo v květnových bouřích roku 1968. Tato dvojí rovina textu, soukromá a společenská, osobní a historická, je v osudech postav románu nerozlišená a čtenář jen uhaduje a tuší jejich příští průběh a jejich možné spojení a vyvrcholení v osudu kolektivním. Merle však nechtěl napsat jen úvod a příští drama zamlčet: to je obsaženo svým půdorysem už v popsaném dni jako rozpory společenské, osobní touhy a zábrany, drobná denní vítězství a prohry, upřímnosti a falše, naděje a zklamání. Čtenář tak dostává do rukou obraz mladých lidí, francouzských vysokoškoláků, co do přesvědčivosti a jadrnosti zcela výjimečný. A zároveň s ním i kritiku školského systému a analýzu levičáckého radikalismu, politické nezralosti a iluzí, které mají průkaznost sociologické analýzy a hlavně na výsost dramatický a přitažlivý děj živený autorovým citem pro psychologii mladých lidí a pochopením pro jejich slabosti a iluze i oceněním jejich pravd.