Zuta a svlečena

Nová básnická sbírka Milana Ohniska se může jevit ještě méně ukotvená v takzvané realitě než jeho knihy předchozí, možná je to ale právě naopak, možná plně vychází z odžitého, poznala už plaché zloděje plecka a odhalila všechny falešné svíčkové života. Možná si na to jen hraje.
Její vtip je bezlimitní a řeřavý, její smutek právě takový, oba hledí do propasti prázdnoty, odkud se šíří ledový závan. Ohnisko ukazuje, že sobě a člověku se lze nekonečně smát, pořád dál, klidně poněkud šíleně. Že to jediné by snad mohlo k něčemu být.
— Olga Stehlíková